Aktuálně
Do Polska v létě s nádechem nostalgie
St 13.července 2016
Šanci vyzkoušet si, jaké by to bylo, kdyby se rozpadla Evropská unie a byl zrušen princip Schengenského prostoru, tedy volného pohybu osob bez kontrol na státních hranicích, mají nyní lidé, kteří v průběhu července a z kraje srpna cestují k našim severním sousedům, do Polska.
Země totiž zavedla na období do 2. srpna hraniční kontroly. Sice jen namátkové, ale zároveň také omezila místa, kde je možné hranici překročit. A to vše v souvislosti se zajištěním bezpečnosti významných akcí, které se na území Polska uskuteční. Jde o jednání Severoatlantické aliance a Světové dny mládeže.
Povinností, která však není nijak výjimečná, je mít u sebe platný průkaz totožnosti a nutnost přecházet hranice jen na vymezených místech. Porušení nařízení může vyjít v případě udělení pokuty polskými orgány až na pět set zlotých, což jsou v českých korunách zhruba tři tisíce.
Situace může být zcela nová a překvapivá zejména pro současnou mladou generaci. Pro nás, co jsme již vědomě zažili éru před pádem železné opony, je to spíše příležitost k nostalgickým vzpomínkám na dětství či mládí, kdy se výjezdy i k našim spřáteleným sousedům stávaly úplným dobrodružstvím.
Mně se vybaví momenty, kdy v přímé úměře blížících se státních hranic narůstala nervozita nás či našich rodičů. Směrem ven vyvstávala otázka, zda celníci, kteří na přechodech strážili, objeví pečlivě a vynalézavě ukryté valuty. S těmi se totiž daly dělat v zahraničí zázraky, ale jejich vývoz do ciziny byl obestřen striktními pravidly. Na řadu tak přicházely důmyslné skrýše, kdy někteří řidiči neváhali kvůli dokonalenému ukrytí rozmontovat půlku auta… A dámám se mnohdy zvětšoval objem hrudníku.
Rodiče často spoléhali na soucit s dětmi, u nichž doufali, že celníci případnou osobní prohlídku vynechají. Jenže s tím bylo spojeno riziko v dětské bezelstnosti. Legendární je příhoda mé dodnes užvaněné kamarádky, která ve věku nějakých šesti let v momentě, kdy rodiče s úlevou nastartovali auto a jali se odjet, bez ohledu na otevřené okénko a celníka stojícího u auta nahlas radostně zvolala: „To je prima, že to nenašli“… Asi něco na tom využívání nevinných dětí (ale připomeňme, že rodiče to většinou dělali pro ně) bylo, protože celník, přestože to slyšet prý musel, nehnul ani brvou…
Cestou zpět už obavy z nalezení valut nepanovaly. Ty byly utraceny. Ovšem i při návratu se cestujícím zvyšoval krevní tlak, narůstala míra potu bez ohledu na panující počasí. Málokomu se totiž chtělo přiznávat v celním prohlášení, co vše si zpět veze. Takže zase se vymýšlely skrýše pro různé zboží, které se u nás nedalo sehnat. Nejednou tak rodiny musely celníkům připadat, jako kdyby jely z polárního kruhu, protože převoz nového oblečení se řešil tak, že se prostě strhaly cedulky a oblečení se na své majitele patřičně vrstvilo. Ven se jezdilo v těch nejprošmajdanějších a nejzničenějších botách, které se prostě po nákupu nových vyhodily, a zpět se cestovalo již v nové obuvi.
Jako nostalgie je to fajn. Možná i do Polska vyrazím zjistit, jestli mě namátkové kontroly dokážou pocitově připomenout adrenalin, který jsem ovlivněna nervozitou svých rodičů v dětství při přechodu hranic zažívala. Ale tím mé nadšení končí. Hrozně nerada bych byla, kdyby se takové časy vrátily zpět…
Zdroj: www.lenkakadlecova.cz
